Na pérákovi do Anglie

Do druhé skupiny patří Petr Chaura (30), strojař z Liberce, člen Podještědského klubu historických vozidel a mimo to také majitel anglického motocyklu Omega z roku 1927 nebo československé legendy JAWA 250 Pérák. Loni na sklonku léta se právě s pérákem dokázal, že při minimální a nenákladné údržbě se tento nezničitelný československý stroj může stále pyšnit spolehlivostí a výdrží jako za starých časů. Za čtyři dny zvládl Petr ujet téměř 2000 KM z Čech až do Velké Británie. 

Záminkou této cesty na pětapadesát let starém pérákovi byl další Petrův stroj, zmíněná Omega 500SV. Kvůli její renovaci se do Anglie vydal za svým přítelem Erikem Stanley Phillipsem (75), znalcem těchto historických strojů, který Petrovi s renovací velkou měrou pomáhal. Petr zná Erika možná pět, šest let. Našel jeho e-mailovou adresu, když sháněl informace o vraku Omegy, a kdesi bylo psáno, že jistý E. Phillips je znalec tohoto výrobce. Po několika prvních víceméně zdvořilostních e-mailech se rozeběhla velice živá konverzace nejen o motorkách. Proto Petra hodně zamrzela zpráva, že u Erika objevili vzácný druh rakoviny, a to s prognózou „rok, maximálně rok a půl“. Petr k tomu dodává“ „Nedokázal jsem odhadnout, jak se s tím Erik srovnal a jestli mám fakt, že mi poslal svoje parte, mám pokládat za predvídavost, nebo za suchý anglický humor. Bylo ale jasné, že se za ním chci podívat osobně, a když už za někým, kdo se celý život točil kolem starých motorek, tak stylově, na motorce.“

Nechme nyní promluvit samotného Petra, který se s námi podělí o zkušenosti s přípravou této neobvyklé výpravy i o nevšední zážitky z dalekého výletu:

Přípravy:

Jediné, co jsem potřeboval nutně vyměnit, byla kola, na kterých se padesát let provozu otisklo v podobě bezpočtu naražení a hrbů. Zadní rozeta už měla také nejlepší léta za sebou a v předních vidlicích se objevila nepříjemná vůle. Na jaře jsem na blešáku jsem sehnal stará kola (500,- obě), rozpletl středy a poslal p. Hadrávkovi na generálku. Přední vidlici jsem chtěl nejdřív opravovat, ale našel jsem v dílech po dědovi jednu ve výborném stavu, ještě v původní barvě, ani jsem ji nemusel lakovat. A když už byla motorka polorozebraná, tak jsem ji očesal o různé šrouby, matky, kostru sedla, řadící a startovací páku a odnesl je k poniklování (400,-). Nechal jsem nalepit nové obložení brzd (300,-) se zkrácenou náběžnou čelistí. Zadní brzdový buben s rozetou je nový (800,-), přední přetočený na soustruhu (zdarma). Na brzdových klíčích jsem zapiloval drápance a hrany, aby po paknách nedrhly. Brzdí to překvapivě dobře - tyhle staré stroje totiž normálně vůbec nebrzdí, ony jen zpomalují. Nachromovaná kola přišla v létě (5200,-), motorce vzhledově moc prospěla. Přední pneu byla pěkně zpuchřelá, duše měla podobu přežrané anakondy. Na tomhle nedojedu ani za tetou do Lhotky, pomyslel jsem si, natož do Anglie. Koupil jsem nový plášť a duši a nazul si to sám. První nafouknutí a duše udělala „pfffffff“. Kvalitní tchajwanský výrobek (150,-) se nezapřel. Koupil jsem další a pro jistotu nechal v pneuservisu přezout a vyvážit. Sice do telefonu tvrdili, že vyváží jakékoliv kolo, i na starou Jawu, ale nevyvážili nic a ještě mi vrátili kolo s našišato nasazeným pláštěm (1200,- včetně práce a pláště, teda pěkně děkuji). Vše napravil až kamarád Miloš. Pneumatiku mi přezul půl hodiny po pracovní době (zdarma, díky Miloši). Ještě nová ložiska (300,-) a kolo zbývalo jen namontovat. 

Problém se ukázal s brzdami. Původní štíty byly otlačené. Vpředu o něj dokonce škrtalo kolo, což jsem vyřešil podložkou. Oba štíty jsem koupil použité, ale ve slušném stavu za 600,-.
Nepříjemností bylo také, že v galvanovně nezakryli dřík hřídelí, mědí a niklem se to nafouklo a musel jsem je opatrně zbrušovat. Vyměnil jsem nakonec také posvařované a zohýbané stupačky na originální. Ty zadní byly dokonce z kývačky, vyměnil jsem je za pérácké. A tam se objevil další problém. Děda při skládání motorky sáhnul pro výfuková kolena z kývačky, která jsou sice vzhledově stejná, ale o pár centimetrů kratší. Zjistil jsem to, až když jsem namontoval originální stupačky a tlumiče výfuku upevnil na originální místo; mezi tlumičem a kolenem byla dvoucentimetrová mezera. Takže nakonec ještě kolena v replice (1600,-), k tomu rovnou nový řetěz a řetězové kolečko dopředu na sekundár (150,-).
Tím byla motorka jako taková zpojízdněná a přišlo na řadu nastrojení na cestovní verzi. Ve finální podobě ji vidíme zde na obrázku:

Základem byly dvě brašny z černého nepromokavého plátna, zavěšené na ocelovém svařenci. Svařenec jsem si vymyslel a nakreslil, materiál koupil v Jablonci (500,-) a nařezal na jednotlivé díly. Držák brašen se volně opírá o pérácký nosič, hlavní váhu ale nesou dvě válcová osazení, která jsem zasunul do trubky zadních teleskopů. Nic se nikam nemusí šroubovat, stačilo vyndat dvě duralové záslepky zadních kluzáků. Svařil mi to kamarád, programátor Havlis, na zahradě v noci za svitu dětské stolní lampičky z NDR ve tvaru trpaslíčka držícího muchomůrku tygrovanou, čímž mu tímto velice děkuji. Finální provaření kluzáků jsem zadal svářečské firmě (500,-). Držák, byť dělaný jen tak od oka, si na své místo sednul naprosto bez výhrad. Lakování jsem vyřešil sprejem (200,-). Brašny mi ušil kamarád Jarda Novák, občanským povoláním inženýr z Boleslavi (500,-). Potěšilo mě, že ani za silného deště se do nich nedostala voda a nenavlhly mi tatranky. Brašny mají rozměr 20x20x45 cm a vejde se do nich opravdu hodně. Nechal jsem si ale ještě uříznout překližkovou desku (300,-) na zadní nosič, tak abych mohl na ní dozadu přidělat motokufr a před něj dát ještě spacák a stan. Motokufr jsem dostal darem také od kamaráda Havlise, byl zničený a tak mi nebylo líto ho provrtat a napevno přišroubovat k té desce. 

Jako poslední úpravy zbývalo přimontovat pohotovostní stojánek a kryty na nohy, takzvané šusplechy. Kryty jsem měl doma, ale nedařilo se mi najít a koupit originální držáky. Nastoupil proto vývoj a ohýbačka na ruční dílně ve firmě. Bohužel jsem si změřil jen pravou stranu motorky a až při montáži zjistil, že na té levé překáží náhon tachometru. Nicméně Ing. Kučera s paní rozbrušovačkou problém rychle vyřešili (ne, neuříznul mi náhon tachometru, ale udělal v držáku okénko pro něj).  V ten okamžik jsem prohlásil motorku za dohotovenou a jízdy schopnou a začal balit.  Když čtete tyto řádky, tak to vypadá na relativně klidnou přípravu, ale opak byl pravdou. Strašně mě tlačil čas, dovolenou jsem si vzít nemohl, protože ve firmě bylo potřeba dokončit rozdělané, takže na motorce jsem pracoval po večerech v garáži, ke konci pak i s vydatnou pomocí kamarádů (díky všem).
Týden před odjezdem vypadala ale motorka ještě takhle:

Věci s sebou

Věci sebou:

To bylo docela snadné, dvoje kalhoty, ponožky, trenky, trička, svetr, nepromokavou bundu a nepromokavý kalhoty, dvoje boty, spacák, stan, plachtu na motorku, eura, libry, pas a doklady k motorce včetně vývozního povolení. Mapu Německa jsem si okopíroval v práci, mapu Beneluxu a Anglie jsem vzal celou. Navigaci jsem si nebral, žádnou nemám. Navíc jsem věděl, že celou dobu pojedu na západ, stačilo vědět kolik je hodin a vidět sluníčko. Jako jedinou navigační pomůcku jsem si napsal na devět papírků velikosti 4x6 cm jména měst, kolem kterých mám projíždět a připnul to ohnutou kancelářskou svorkou na bowden spojky u řídítek. Při výpočtu nákladů je tohle řešení přesně 6582x levnější než nejlevněší GPS navigace, a funguje přibližně stejně spolehlivě.
Levou brašnu zaplnily náhradní díly, různé šroubky a nářadí (naštěstí jsem z toho nic nepotřeboval) a PETka s vodou. V pravé brašně bylo 16 tatranek z Tesca (kus 4,50,-), boty a kalhoty. No a do kufru jsem dal důležité věci, dárky pro Erika, a věci, co by měly zůstat za všech okolností suché. Napříč za mě gumicuky stan, na něj spacák, alumatku a reflexní vestu, aby byla po ruce. Nabalená motorka vypadala impozantně, zezadu nebylo poznat co to jede. Mohl jsem vyrazit.

Úterý 9.9.2008

Ráno jdu normálně do práce. Do startu zbývá jen pár hodin, nervozita stoupá. V zaměstnání jsem ten den k nepoužití, odpovídám na nepoložené otázky, brzdím výrobu, při odchodu ani nezvládám vypnout počítač. Čtvrtá odpolední se blíží, ladím poslední věci v garáži a přejíždím na místo oficiálního startu, do areálu Alfavarie. Mám to přes celý Liberec, posunuji se v koloně a cítím jak mi v kapse vrní telefon, už je po mě sháňka, mám zpoždění. V Alfavarii na mě čekají kamarádi, spolupracovníci z firmy, kolegové z Podještědského klubu a jako bonus kamera TV Genius. Ještě pořád se trochu klepu, něco povídám do kamery, na hlavě účes prapodivného vzhledu a tvaru (z pod helmy není nikdo učesaný). Teď už se asi nevymluvím, že tam nepojedu, tak startuji motorku, projíždím pár koleček pro kameru, loučím se a za doprovodu mířím směr Děčín.

Cestou se ke mě přidává kamarád JarryCurry na své nové Hondě VTR, já jedu osmdesát co to jde, on za mnou poskakuje asi tak na dvojku a kochá se okolím. Za tmy dojíždím do Janova u Hřenska, tam je můj dnešní bivak. Kontroluji motorku, co se kde uklepalo nebo povolilo, ale všechno vypadá v pořádku. Večer ještě rozkládám mapu a kreslím si tam kempy podél plánované cesty, kdybych musel zastavit dřív. Je půlnoc, jdu spát, poprvé a naposledy v posteli. 

Středa 10.9.2008

Janov, středa ráno.
Budíček na šestou nemám rád, z postele se mi vůbec nechce. Snídám a vyrážím až po osmé hodině směr Hřensko, hranice. Tankuju plnou nádrž za koruny, lepím „CS“ na kufr a sunu se směr Drážďany. Bohužel Němec vyhlásil válku dírám na vozovce, cedulky „Umleitung“ jsou jedna za druhou, občas semafory a čekání v koloně. Nic moc, skoro nejedu, pohybuju se přískoky. Za Drážďany se to výrazně lepší, i krajina je míň zaplněná lidmi a auty. Moje papírková navigace funguje výtečně, jen občas je potřeba zastavit a zkontrolovat mapu. Oproti předpokladům mi cesta tak neubíhá, nabírám zpoždění, ale zas tak moc mi to nevadí, hlavně že pořád jedu. Mám výbornou náladu, nervozita ze mě už spadla, jsem konečně na cestě za Erikem a všechno funguje jak má. Celý den krásně svítí sluníčko, jen ráno a večer je cítit, že už je podzim.
Projíždím kolem Colditz, což byl za války přeměněný zámek na vězení pro spojenecké letce. Ti z něho čas od času utíkali pomocí velmi originálních nápadů, tuším například na větroni z prostěradel a střešních latí. 
Středeční etapu končím v kempu u Bad Wildungem. Dojíždím tam po zavíračce za tmy, tlačím motorku kolem závory a stavím si stan vedle nějakých Dánů. K večeři dvě tatranky a jdu spát. 

Čtvrtek, 11.9.2008

Čtvrtek 11.9.2008

Ranní buzení nemám rád, ale nedá se nic dělat. Snídám (dvě tatranky), balím stan a jdu spořádaně zaplatit za nocleh. Německy moc neumím, babka v kukani nechápe jak to, že jí někdo proklouznul v noci pod závorou. Neustále mi opakuje, kde si mám stan postavit, a já jí neustále opakuji, že odjíždím, no srandy kopec… Platím 13 € a mizím směr západ.
Počasí se trochu kazí, ráno byla mlha a vlhko, pak vykouklo sluníčko. Projíždím přes pohoří Taunus, zastavuji na nějakém odpočívadle pro náklaďáky a fotím motorku. Bude to jedna z mála fotek motorky během cesty, pak už nebyl čas zastavit, kochat se a fotit. Cesta docela utíká, ale jak se blížím k průmyslovému Porůří, doprava houstne a čím dál častěji mne to chce natáhnout na nějakou dálnici. Tomu se snažím vyhýbat, pérák není moc stroj na dálnici. Na pumpě kdesi na trati se ke mně hrne parta starších Němců, fotí se se mnou u motorky s tím. že oni mají doma zase staré BMW. Jenom nechápou, kam až to jedu a na čem. Anglicko-česko-německy s nimi konverzuji a dlabu zmrzlinu. Bylo to jediné přilepšení k těm tatrankám, které budu jíst až do konce cesty.

Pak kličkuji krásnými vesničkami, orientuji se podle sluníčka, lišejníku na stromech a geometrie stavby mravenišť. Chtěl bych se trefit do mezery mezi Düsseldorf a Kolín a tam překročit Rýn, ale nedaří se mi. Najíždím do slepých ulic, otáčím se, bloudím. Řeším to výletem po dálničním obchvatu Kolína, pak přes Rýn a hurá směr Belgie.
Hranice překračuji v podvečer, z krajiny je placka a tak mám dojem, že skoro stojím, i když jedu, co to dá. V Belgii je spousta radarů ve městech, občas nějaký přehlédnu a tak si belgická policie asi založila album. Doufám, že ta značka na předním blatníku nebyla moc k přečtení. Spaní jsem našel u Leopoldsburgu, když mě z cesty svedla další objížďka, samozřejmě po dálnici. Kemp blízko vojenské základny v lese je opět uzavřený, tlačím motorku kolem závory a stavím si stan v nejzastrčenějším koutě. Večeře (opět dvě tatranky), opsat najeté kilometry a spát. Chtěl jsem si napsat ještě nějaké poznámky, ale usnul jsem s propiskou v ruce. Začíná se hlásit únava, mám červené oči od prachu ze silnice, brejle i obrys helmy se mi otiskly do tváře. Za dva dny jsem ujel na motorce z pravěku skoro tisíc kilometrů, není to zas taková sranda jak by se mohlo zdát.

Toho dne jsem za necelých deset hodin najel 485 km, průměr 49,7 km/h.

 Pátek 12.9.2008 

V noci je mi zima, ráno se budím nevyspalý. Venku je mlha a všeobjímající vlhko. Obligátní tatranková snídaně, sbalit stan, nabalit motorku a tiše proklusat kolem ještě zavřené vrátnice. Ještě že tu všichni vstávají až v osm. Motor chytá na šlápnutí, sedám a vyrážím na západ. Je ošklivě, doufám ale, že se to zlepší jako den předtím. Chyba lávky, začíná krápat. Mám na sobě dvoje kalhoty, jedny jsou moje oblíbené obyčejné z plátna, ty navrchu lyžařské neprofouknutelné a nepromočitelné. Bunda Softshellová, případný déšť mi nebude vadit.
Po chvilce už normálně prší, zpomaluji, kličkuji mezi loužemi. Kryty nohou odvádějí svojí práci, alespoň nohy mám prozatím v suchu. Prší víc a víc, začínám chápat že tohle přeprška nebude. Zatínám zuby a jedu pořád dál. Bunda sice odolává, ale zatéká mi na spoustě míst. Kolem krku, pasu, kolem zápěstí i kotníků mám nepříjemné mokro. Navíc skoro nevidím, mám plné brejle vody, nestíhám si je stírat rukavicí. Moje papírková navigace mi zvlhla a vzápětí mě beze slova rozloučení opustila, jen se ještě chvilku houpala na bowdenu kancelářská sponka. 

Mířím nazdařbůh „někam na Francii“, což mě dovedlo na dálničním obchvat Bruselu. Voda padá z nebe, viditelnost pár metrů, předjíždějící náklaďáky mě míjí o centimetry a zalévají mě další spoustou vody ze silnice. Jsem promočený na kost, mám dokonce louži vody pod zadkem na sedle. Zastavuji na pumpě a chci nabrat benzín. Když mě vidí obsluha pumpy, tak blokuje můj stojan, asi vypadám strašně. Musím jako jediný potupně nejdřív zaplatit, pak teprve tankovat. V ten okamžik toho mám plný zuby, je mi mizerně, všechno mě štve, dal bych cokoliv, abych byl kdekoliv jinde. Mokré oblečení je neskutečně těžké, kožené boty čvachtají, rukavice se skoro nedají sundat a už vůbec nejdou natáhnout. Mám dost. 
Startuji motorku a jedu, na západ. Při nejbližší příležitosti sjíždím z dálnice na vedlejší silnice. Déšť trochu polevuje a taky náklaďáky mě nekoupou ve vodě s blátem. Jedu, pořád jedu. Už mě nic nezajímá, jen se držím řídítek, na nic nemyslím a jedu.

Po čtyřech hodinách déšť ustal. Zastavuji u autobusové zastávky někde na venkově a odpadávám z motorky. Mokré mám všechno na sobě. Softshellová bunda i vodoodpudivé kalhoty na lyže se můžou ždímat. Kožené boty vylévám, jsou v nich asi dva centimetry vody. Fleecové mikiny, svetr, trička, druhé kalhoty, ponožky, trenky, všechno je mokré, plné vody. Oblékám si záložní kalhoty, pět triček najednou, i co mám na spaní, a lehkou vestu. Místo motorkářských bot tenisky, záložní rukavice, víc na sebe už nemám. Jediné štěstí, že mi nezvlhly tatranky. Všechno ždímu, věším po zastávce a doufám že, nepojede autobus belgických důchodkyň do kostela.
Sušenka na lepší náladu, fotka na památku, nastartovat motorku a pryč.Francie čeká. Objevuje se i sluníčko, ale stejně je mi zima. Zastavuji na benzínce, ale zjišťuji, že pumpa je samoobslužná, na platební karty. Nějací domorodci mi nabízí, že můžu natankovat na jejich kartu a zaplatím jim to hotově, zaplaťpánbůh za to. Horší je ale od nich informace, že v Eurotunelu hořelo a vlaky stojí. Mě se to sice přímo nedotýká, protože chci jet trajektem z Dunkerqe, ale to jsem ještě netušil, jak mi to znepříjemní přejezd kanálu. Trajekt odjíždí každé dvě hodiny, chci jet tím v osm večer, ženu motorku, abych byl v přístavu co nejdříve.

V šest přejíždím hranice Francie, v sedm jsem v přístavu. Slečna u okénka je sympatická, ale říká, že mají plno kvůli výpadku tunelu, že můžu jet nejdřív v deset večer. To znamená dorazit do Doveru až o půlnoci, což se mi moc nelíbí. Jenže francouzský přístav taky nevypadá jako fajn místo na přespání, takže kupuji lístek na desátou. Čas si krátím mlsáním, dlabu jednu tatranku nad plán, a ještě k tomu dvě horké čokolády do kelímku z automatu. Začínám pomalu roztávat, je mi zase fajn. 

Večer v Dunkerque

Při odbavení na trajekt je potřeba projet několik strážních stanovišť. V prvním ukazuji palubní lístek, u druhého pas, u třetího čekám na nalodění. Přede mou stojí se strašlivě přeloženou dodávkou nějací Malajci. Do volkswagena se jim podařilo nacpat výbavu odhadem třípokojového bytu, kanape se veze napůl vystrčené ze dveří. Tak si říkám, že když to za nimi nedobrzdím, budu to mít alespoň do měkkého. Oni pro změnu oblézají motorku, prý jestli je japonská. Co je Československo (nebo Čechy) vůbec netuší. Zapadá sluníčko, Asiati rozkládají koberečky a modlí se k Mekce. Do mě se dává zima. Už abych byl někde v teple hotelu. Ještě preventivně měním svíčku, ta vyndaná má pěknou cihlovou barvu, holt motorek ťape jedna báseň.  Přijíždí trajekt, naložení celé lodi je otázkou dvaceti minut. 

Sedím na horní palubě a pilně SMSkuju s kamarádem, co mi na internetu hledá hotel typu „Bed and Breakfast“ (tedy „postel a snídaně“) v Doveru. Po jedenácté hodině anglického času vyjíždím z trajektu směr hotel. Je tma, zima, na ulicích ani noha. Jedu víceméně po levé straně, naštěstí hotel je od přístavu kousek. Naneštěstí má plno. Otáčím motorku, sjíždím z chodníku, když vzadu se ozve zlověstné křupnutí a pak už jen strašný rámus. Koncovka výfuku se dostala mezi dva obrubníky a vytrhla se i se šroubem, co drží přepážky v tlumiči. Motám výfuk kusem drátu jak bolavou nohu, vydrží to asi dvacet metrů. Znovu a lépe, ale už jsem opravdu unavený, nějak to tam drátuji a modlím se, aby to vydrželo alespoň do rána.

Další hotel plný, ten další taky a ten potom to samé. Je tu plno lidí čekajících na trajekty a na to, až se tunel zprovozní. Dává se do mě opravdu zima, odjíždím nazdařbůh za město, za druhou vesnicí doprava, na zpola posečené kukuřičné pole, po mezi až dozadu, abych nebyl ze silnice vidět. Všude je bláto. Stavím si stan, ani se nesvlékám, ležím v čem jsem přijel, tatranku jsem už ani nezvládnul dojíst a upadám do hlubokého spánku. 

Když odečtu cestu trajektem, tak jsem ujel 456 km za deset a hodiny. Průměr mi vychází na 43,5 km/h 

Sobota 13.8.2008

Probouzím se v šest hodin zimou, je studené podmračené ráno se strašně vlezlým vlhkem. Stan mokrý, spacák vlhký, tatranky vlhké a z hlíny kolem stanu se stalo kluziště. Snídám poslední tatranku, vyklepávám stan a balím se. Ta zima je tedy strašná, ale nic nenadělám. Startuji motorku, objíždím Dover po vrcholech útesu a jedu přímo na západ. Anglie se proti Francii a Belgii docela liší, nejsou tam sice výrazné vrcholky a krajina je plochá, ale občas se najde hlubší údolíčko. 

Silničky jsou úzké, klikatí se mezi živými ploty a není moc výhled dopředu. Kůň na cestě není zvláštností, ovce a krávy se způsobně drží mimo. Anglie je také země kruhových objezdů, skoro v každé malé vesničce je objezd, třeba jen značený barvou na asfaltu. Jízda Angličanů je plynulá, bez divokých manévrů, ale pomalu tam rozhodně nejezdí. Občas jsem jel v koloně, ale jak vyhledávám vedlejší silničky, tak jsem spíš sám a můžu se kochat. Mraky se definitivně protrhávají, svítí sluníčko a mě je nádherně. 

Vědomí blížícího se cíle mě žene dál a rychleji. Kolem poledne zastavuji a seřizuji předstih a příliš malý odtrh, k čemuž stačí šroubovák a kus klacíku strčený do válce otvorem svíčky. Motorka ožívá, já taky, a skoro bych řekl, že občas jedu rychleji než je zdrávo. Na jednom mostku přes potok jsem si dokonce i s naloženou motorkou povyskočil. Protijedoucí motorkáři mě zdraví, to je najednou krásně na světě. Po přímořské promenádě projíždím známé výletní městečko Brighton. Potom směr na Southampton, kus dokonce i po dálnici. A pak se najednou objeví v lese malá cedulka „Broomhill“. Při odbočování si nechtěně kopnu do levého šusplechu, ozve se tiché „lup“ a dolní držák se přelomí v místě, kde prochází náhon tachometru. Šustplech visí na horním držáku a dole se opřel o výfuk, takže to neřeším a jedu.

Konečně Broomhill! Je to malá vesnička, široko daleko ani noha, jen nějaký člověk seká trávu. Ptám se, kde tady bydlí pan Philips, ale neví. Na konci vesničky je hospoda, ale ani tam Erika nikdo nezná. No to je pech, že já sem v jiné vesnici!? Volám z mého mobilu Erikovi, signál je mizerný a baterka dochází. Slyším každé druhé slovo, ale tak nějak chápu, že mám jet pomalu po silnici, že si mě odchytí. A tak po 100 metrech od hospody a 2000 kilometrech od Liberce tu stojí u branky čiperný děda a mává. Definitivně chcípám motor a stavím motorku na stojánek. Erik se podívá na hodiny, řekne, že je pět hodin a jestli si dám čaj. Jasně, dám, tlačím motorku do garáže a jdu ze sebe udělat člověka. Erik i jeho paní Norah jsou velice milí. Čaj, oběd, čaj, zákusek, no paráda. Ani mi nepřijdou nijak překvapení, že jsem tam opravdu dojel, zřejmě jim tam blázni na motorkách přijíždí často. Vybaluji věci a všechno cpeme do sušičky. Předávám dary, fotíme se spolu u motorky, a pak už jen sedím s Erikem a povídáme si o všem možném až do večera. 

Původně jsem měl v úmyslu ho vyzpovídat na téma „Omega“, ale tváří v tvář Erikově diagnóze člověk pochopí, že řešit, jestli měla ta motorka páčku chromovanou nebo niklovanou, je vlastně blbost. Erik se rozpovídal o svém mládí, odkud pochází, jak dlouho jsou s Norah (dlouho), co děti i o tom, jak často seká trávník nebo jakou mají na zahrádce cibuli. Pochlubil se s dílničkou, já se nasoukal do jeho úžasného Morgana z roku 1927 a šli jsme spát.
Usínám vyčerpaný, ale velice, velice spokojený. Tahle poslední etapa měřila 415 kilometrů, zvládnul jsem ji za sedm a půl hodiny, průměr velice pěkných 55,3 km/h.

Podle tachometru jsem celkem ujel 1984 km za nějakých 96 hodin, včetně spánku, trajektu a tak podobně . . .

Neděle, 14.9.2008

Neděle 14.9.2008

Ráno vstávám v osm, vůbec se mi nechce z postele. Z kuchyně voní teplé toasty, venku svítí sluníčko, je parádně. Definitivně se rozhoduji, že péráka zatím nechám u Erika a domů se vrátím autem se známým, s panem Čermákem, který je na nedaleké burze a má jedno místo v autě. Pérák se vrátí časem, až někdo ze známých pojede kolem s větším autem, nebo zůstane v Anglii do léta, kdy si ho vyzvednu sám a třeba se na něm vrátím po ose domů.

Pérák v dobré společnosti. To vzadu je Erikova Omega 350 SV.
Odpoledne se loučím a doufám, že se s Erikem za půl roku opět uvidím. V pondělí dopoledne jsem v Praze. To, co jsem jel na péráku čtyři dny, trvalo dobrým autem noc a dopoledne. 

…a co se dělo potom?
Erik mi poslal fotky péráka, sám od sebe ho pečlivě umyl, opravil ten vytržený výfuk, přidělal na něj starý držák map a svařil ten ruplý držák šusplechu. Já jsem ještě týden chodil jako kachna a vyjít schody byl téměř nadlidský výkon. Z Anglie jsem si přivezl pár drobností na veterány, ale hlavně uspokojení z toho, že jsem měl tu možnost Erika vidět. A samozřejmě mám radost, že jsem dokázal to, co jsem si předsevzal, tedy dojet do Anglie na staré motorce, sám bez jakéhokoliv zajištění, bez satelitní navigace, bez hotelů a s minimem věcí a peněz.

Letos na Grossglockner, buď s malou kývačkou 175, ale daleko raději s pérákem. Nepojedu tam sám, plánuje se cca 6 – 8 starých jaw, a už se tam velice těším.